svobodný pán Ellison z Nidlefu
- rodina římsko-katolickéh vyznání původem z Anglie, která se ze začátku 19. století dostala přes Hannoversko do Rakouska.
- rakouský rytířský stav spolu s predikátem "von Nidlef" na základě majestátu udělil císař František Josef I. dne 14. prosince 1884 Otto Ellisonovi, císařsko-královskému podplukovníkovi jako rytíři Řádu železné koruny III. třídy.
- rakouský šlechtický stav spolu s predikátem a čestným titulem "Edler von Nidlef" na základě majestátu daném ve Vídni 28. července 1889 udělil císař František Josef I. Friedrichu Ellisonovi, císařsko-královskému majorovi a bratru předešlého.
- Rakouský stav svobodných pánů na základě nejvyššího osobního listu císaře Karla I. daného v Reichenau dne 17. 8. 1917, pro ing. Otto rytíře Ellisona von Nidlef, c. a k. generálmajora a velitele 1. císařovy střelecké brigády jako rytíře Řádu Marie Terezie. Diplom vydán ve Vídni 17. května 1918.
- Ellison von Nidlef, Ing. Otto Hans Freiherr (*6. dubna1868 St. Pölten +11. listopadu 1947 St. Stefan ob Stainz), 1. 8. 1917 (15. 8. 1917) generálmajor, 1. 1. 1919 pensionován. (27. 8. 1939 čestný generálporučík německé armády)
Biografie
- Otto Hans Ellison von Nidlef se narodil 6. dubna 1868 v St. Pölten v rodině c.k. důstojníka Otto Ellisona von Nidlef a jeho manželky Juliane Mariene Christine, roz. Harders. V mládí se rozhodl následovat svého otce ve vojenské karieře, vystudoval vojenskou akademii, kde promoval 18. srpna 1889 a byl zařazen s hodností poručíka ( 1. září 1889) ke 2. ženijnímu pluku se sídlem v Křemži.
- v letech 1890-91 zastával funkci praporního adjutanta, 1. listopadu 1891 byl povýšen na nadporučíka a v letech 1891-93 absolvoval vyšší ženijní kurz, roku 1893 sloužil u 10. praporu pinýrů (ženisté) v Przemyślu a v následujícím roce byl povolán za člena ženijního štábu,
- 1. května 1897 byl povýšen na hejtmana II. třídy a převelen k 22. dalmatskéu pěšímu pluku do Zadaru, roku 1899 se stal členem ženijního velitelství v Brixenu a roku 1901 v Trentu, roku 1903 se stal členem Technického vojenského výboru, 1. listopadu 1905 byl povýšen do hodnosti majora a v následujícím roce byl pověřen funkcí instruktora na Válečné škole ve Vídni,
- v letech 1907-09 zastával pedagogickou funkci ve Vyšším ženijním kurzu, 1. listopadu 1910 byl povýšen na podplukovníka a v následujícím roce se stal šéfem ženijního štábu v Brixenu, 14. listopadu 1913 se stal plukovníkem a roku 1914 byl velitelem V. obranného sektoru v pevnosti Split, roku 1915, kdy převzal velení skupiny Vezzena,
- roku 1916 byl jmenován velitelem 1. brigády císařských myslivců, se kterou sváděl těžké boje v oblasti Monte Pasubio, poté byl velitelem 58. ženijní brigády, 15. srpna 1917 byl povýšen na generálmajora a 15. srpna 1917 se stal velitelem II. tyrolského obranného sektoru, roku 1918 velel 163. pěší brigádě a 1. října 1918 se stal velitelem rakousko-uherského letectva,
- 1. ledna 1919 byl penzionován a usadil se ve Štýrském Hradci, roku 1938 byl při příležitosti výročí bitvy u Tannenbergu ve východním Prusku (dnes vesnice Stebark v Polsku) povýšen v rámci Německé branné moci na generál-poručíka, zemřel 11. listopadu 1947 v St. Stefanu ob Stainz ve Štýrsku.
Vyznamenání
- 1898 Bronzová jubilejní pamětní medaile pro ozbrojenou moc
- 1907 Bronzová vojenská záslužná medaile na červené stuze
- 1908 Vojenský jubilejní kříž
- 1910 Vojenský záslužný kříž
- 1914 Vojenský služební odznak III. třídy pro důstojníky
- v době I. světové války získal Řád Železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (později s meči), Vojenský záslužný kříž II. a III třídy s válečnou dekorací (později s meči), rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (později s meči).
- rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie (udělen při 179. promoci dne 28. července 1917 za operace Vezzena 24-25. srpna 1915)
Erb (1884)
- štít červeno-stříbrně dělený a na zeleném trojvrší stojí přirozený dub, z pravého horního rohu září zlaté slunce.
- klenoty dva na korunovanách turnajských přilbách s červeno-stříbrnými přikrývadly, 1. rostoucí obrněné rameno svírající v dlani saracénskou hlavu za vlasy, 2. rostoucí zlatý čelně hledící lev s modrou zbrojí a jazykem.
Erb (1889)
- štít zlatý s červenou hlavou štítu v jejímž levém rohu září zlaté slunce. V dolním poli na zeleném pažitu stojí přirozená palma.
- klenotem, na korunované přilbě se zeleno-zlatými a červeno-zlatými přikrývadly, jsou složená orlí křídla, přední červené se zlatým zářícím sluncem, zadní zlaté.
Erb (1918)
- erb (1884) na štít přidána koruna svobodných pánů.
Literatura
- Genealogisches Taschenbuch der Ritter- und Adels-Geschlechter, 18. Jahrgang, 1893.
- Antonio Schmidt-Brentano, Die k.k bzw. k.u.k Generalität 1816–1918, Österreichisches Staatsarchiv, Wien 2007, s. 41.
- Frölichsthal, Georg Fhr. – Der Adel der Habsburgermonarchie im 19. und 20. Jahrhundert, GENHIS, s. 123.
- GHdA-Adelslexikon, Band 3 (61), 1975, s. 125 f.
- Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950, Band 1, s. 243.
- Schiviz von Schivizhoffen, Ludwig – Der Adel in den Matriken der Stadt Graz, Graz 1909.
- Wiener Genealogisches Taschenbuch Band 3, 1929/30, s. 61 f.
- Wurzbach, Constantin – Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, Band 4, s. 24.