Nový počin na knižním trhu roku 2018 byla kniha “Britská šlechta v Českých zemích” Renaty a Vratislava Košt’álových vydaná vydavatelstvím společenskovědní literatury Barrister et Principal. Bohužel hned zpočátku je nutno konstatovat, že zmíněná kniha je promarněnou šancí, znalec heraldiky pláče nad jednotlivými popisy uveřejněných erbů, které ne vždy korespondují s rody, kterým jsou přiřazeny. Mezi skotské rody jsou zařazeni Laudonové, o kterých již dnes snad nikdo nepochybuje, že skotského původu nejsou. Kniha sama je zklamáním, erby jsou okopírovány podle cizích vzorů a nemají dostatečnou grafickou úroveň, knihu je u nutno číst s velkou obezřetností.
Kulturně politické styky mezi českými zeměmi a britskými ostrovy mají starou tradici, i když se zpočátku omezovaly jen na jednotlivé případy. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. Iro-skotské misie, které označují misijní činnost mnichů přicházejících od 7. století z Irska do Skotska, Anglie a kontinentální Evropy nejsou smyslem této práce(1). Soustavnějšími se zmíněné kontakty staly od prvé poloviny 14. století. Někteří vzdělanci pocházející z Čech byli ve spojení s arcibiskupem Richardem Fitz-Ralphem z irského Armaghu, který byl profesorem a místokancléřem university v Oxfordu (2).
Později se rozvinuly též styky i s jinými pedagogy a profesory jejichž práce se staly v Praze známé a velmi populární (např. John Wykliff aj.). K prohloubení kulturně politických kontaktů Anglie a Čech došlo zejména po svatbě dcery císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského, Anny s anglickým panovníkem Richardem II. 18. ledna 1382 princezna Anna slavnostně, v mohutném průvodu, vjela do bran Londýna a čtyři dny poté se vdala a následně byla korunována na anglickou královnu. Podle tradice měla mladá panovnice velký vliv na duchovní život svého manžela. Král Richard se uvádí jako první anglický vládce, který uměl číst a psát.
Jak jsem se již zmínil princezna Anna Česká byla dcera římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Narodila se v Praze 11. května 1366 jako nejstarší z dětí svých rodičů. Zemřela bezdětná před 3. červnem roku 1394 na zámku Sheen. Manželství bylo anglickými současníky kritizováno z důvodu, že nevěsta přišla bez věna a byla doprovázena poměrně velkým dvorem dam a pánů, z nichž některým král Richard udělil doživotní renty.
Obrázek 1.1: Badge krále Richarda II. Anglického.
zdroj:https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/89/Wilton_diptych2.jpg
Erb anglické královny Anny České, popis: Štít třikrát polcený, 1. pole modré se zlatým křížem provázeným pěti zlatými merletami (symbol anglického krále sv. Edwarda Vyznavače), druhé pole je čtvrceno modro-červeně, první a čtvrtá čtvrt’ poseta zlatými liliemi (anglický nárok na francouzský královský titul), druhá a třetí čtvrt’ tři zlatí angličtí leopardi pod sebou s modrými jazyky a modrou zbrojí, poslední třetí pole je opět čtvrceno, první a čtvrtá čtvrt’ je zlatá s černým císařským jednohlavým orlem a druhá a třetí čtvrt’ je červená s českým stříbrným zlatě korunovaným lvem se dvěma ocasy a zlatou zbrojí (3). Kromě erbu užívala královna Anna i dva tzv. badge, odznaky, které jsou zobrazeny na královské hrobce ve Westminsterském opatství, popis: Pštros držící v zobáku hřeb a mající na krku nataženou korunu, ze které visí řetěz a trojlístek kapradiny.
Vliv dvora Richarda II. na společenský život v Čechách byl dozajista značný. Lze jej doložit nejen založením Řádu českého krále, zv. Točenice či úžasným rozmachem uměleckých řemesel. Příkladem může být tzv. Wiltonský diptych. Jedná se o dvoudílný cestovní oltář krále Richarda II., jméno autora a místo jeho vzniku jsou neznámé. Někteří badatelé se domnívají, že umělec, který pracoval pravděpodobně přímo pro krále pocházel ze severní Itálie nebo z Čech.
Obrázek 1.2: Erb krále Richarda II. Anglického.
zdroj:https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/89/Wilton_diptych2.jpg
Rovněž tak projevy heraldiky v českých zemích (např. některé městské erby udělené v době panování krále Václava IV.) byly za vlády Lucemburků plně srovnatelné se západní Evropou. V době husitských bouří se usadil v Čechách anglický teolog a reformátor církve, příznivec Johna Wikliffa, Petr Payne. Mnohými bývá označován za jednu z nejvýznamnějších osobností táboritů a diplomata husitské revoluce. V pozdější době, za konfliktů krále se šlechtou se národnostní spory (vzpoury Welšanů a Skotů) vyostřily natolik, že kontakty mezi Britskými ostrovy a Čechami zeslábly (4).
Teprve Rudolfínská Praha, tak přitažlivá pro četné cizince, přispěla k oživení pozapomenutých minulých svazků a spojení. Do Prahy začali přicházet nejen duchovní (jezuité), obchodníci, vojáci, diplomaté, emigranti, ale též i podvodníci. Do skupiny emigrantů, která rozhodně nepatřila k nejmenším, se počítá i rodina anglických Vestonů, jejichž dcera Alžběta Jana, zvaná Vestonie, se stala nejvýznamnější básnířkou a literární osobností pozdního humanismu v Českých zemích.
Za povstání českých stavů proti císaři Ferdinandu II. v letech 1618-1620 společně s vojskem povstalé české šlechty bojoval i anglo-skotský pluk pod velením Sira Andrewa Graye či skotští mušketýři podplukovníka Sira Johna Setona of Carchunoth.
Také ve službách císaře Ferdinanda II. najdeme vojáky z britských ostrovů. Byla to brigáda „irských knechtů“ ze španělského Nizozemí (dnešní Belgie), která bojovala ve španělských službách. Brigádu tvořily dva pěší pluky a jejím velitelem byl pozdější hrabě Karel Bonaventura Buquoy. Roku 1619 vstoupil do služeb kardinála Františka z Dietrichsteina skotský katolík Sir Henry Bruce. Velel jednotce, která měla za úkol chránit Mikulov před stavovskými vojsky. Jeho pobyt v Čechách a na Moravě byl krátký, roku 1620 odejel do Holandska a poté do Anglie.
Po bitvě na Bílé hoře, pro české stavy tak nešt’astné, se všichni vojáci zmíněné irské brigády nevrátili zpět do Flander a někteří z nich v Čechách zůstali. Rádi pak sloužili v armádě Albrechta z Valdštejna, nebot’ její velitel se vždy včas postaral o stravu a žold. Z té doby je všeobecnˇe znám dragounský pluk Waltera Butlera. Tato jednotka, jmenovitě její setník, Ir Walter Devereux, sehrál neblahou úlohu při vraždě císařského generalisima v únoru roku 1634. Z konfiskace ohromného majetku frýdlantského vévody a jeho přátel měli zisk i někteří Irové a Skotové. Získali společenská postavení, polepšení erbů a povýšení do vyšších stavů, české inkoláty a usadili se v českých zemích.
Britské ostrovy byly v 17. a 18. století zmítány značným neklidem. Dnes, téměř po čtyřech stech letech, se nám jeví nástup Jakuba IV. Skotského na trůn v Anglii (zde vládl jako král Jakub I. Stuart) plně v kontextu pozdějších událostí. První polovina 17. století byla časem nekonečných válek a ukrutností. Na Britských ostrovech se rozhořela občanská válka mezi králem a parlamentem. Bylo to období národnostních sporů halených do hávu náboženského fanatismu vrcholící, do té doby bezprecedentním aktem, popravou krále Karla I. Stuarta a sesazením vládnoucí dynastie (5).
.jpg)
Obrázek 1.3: Poprava krále Karla I. Anglického.
V březnu 1649 parlament zrušil Sněmovnu lordů a úřad anglického krále jako “zbytečné, obtížné a pro svobodu lidu nebezpečné”. V Anglii zavládla vojenská diktatura. Ve Skotsku bezprecedentní královražda smířila presbyteriánskou církev se šlechtou v nenávisti k Angličanům, protože sáhli na život panovníkovi, který pocházel z domácí skotské dynastie. Kníže z Walesu byl ve svých devatenácti letech prohlášen skotským králem Karlem II. a 1. ledna 1651 byl slavnostně korunován, postavil se republikánské armádě na odpor, ale podpora Skotů nebyla valná. Oliver Cromwell královské vojsko roku 1651 v bitvě u Worcesteru rozdrtil a mladého krále donutil uprchnout do francouzského exilu, ze kterého byl povolán zpět do Anglie až roku 1660.
Státní převrat se projevil i na státní heraldice. Lord Protektor Anglie, Skotska a Irska (1653-59) začal užívat na své velké pečeti státní znak odlišný od královského. Nově byl složen z vlajkových obrazů užívaných v jednotlivých zemích a ačkoliv se Anglie tvářila navenek jako republika zůstala ve skrytu monarchistická. Sám Oliver Cromwell pocházel ze šlechtického rodu a nově sestavený státní znak si uchoval v klenotu královskou (imperiální) korunu.
Popis (6) nového státního znaku: Štít čtvrcený s černým srdečním štítkem se stříbrným lvem (Cromwell), 1.-4. pole ve stříbře červený kříž sv. Jiří (Anglie), 2. pole modré se stříbrným ondřejským křížem (Skotsko), 3. pole modré se zlatou harfou krále Davida mající stříbrné struny (7). Klenotem na přilbě shodné s královskou je anglický zlatý leopard korunovaný tzv. imperiální korunou, přikrývadla byla černá podšitá hermelínem. Přilba na rozdíl od královské byla barvy oceli se zlatým kováním. Za pravého štítonoše byl užit anglický zlatý lev a za levého waleský červený drak se zlatou zbrojí. Motto: PAX QUAERITUR BELLO (Pokud hledáte mír, připravte se na válku) (8).
Počátkem 17. století se na Britských ostrovech vytvořila velmi složitá náboženská situace. Některé skupiny obyvatelstva, ve svém odporu k jakékoliv státní církvi, šli tak daleko, že bylo pro ně jediným řešením odejít do emigrace (9). V roce 1608 mnozí z nich emigrovali do Holandska, ale i tamní společnost pro nejfanatičtější a nejpřísnější protestanty nenašla mnoho pochopení a neustále byli znepokojováni svými sousedy (10).
Náboženské a nikdy nekončící války potřebovaly nepřetržité dodávky nové krve. Doplňovat lidský materiál bylo třeba stále. Dobrodružná povaha šlechtické mládeže a u Skotů (protestanti) či Irů (katolíci) rovněž i důvody politické, ulehčovaly verbířům armád všech evropských mocností jejich práci. Protestantští Skotové a Angličané směřovali převážně na sever Evropy, do Dánska a Švédska a v nemalé míře i do Ruska. Emigrační počty nebyly nikterak zanedbatelné. Švédský král Gustav Adolf v letech 1621-26 přijal do svých služeb téměř 10 000 Skotů. Potomci některých z tehdejších emigrantů žijí v severských královstvích dodnes, lze jmenovat např. rodiny Douglasů, Sinclairů, Hamiltonů či Spensů.
Angličané v postupně obsazovaném Irsku bezohledně kořistili. Pronásledování jeho katolických obyvatel mělo za následek několik ohromných emigračních vln. První masivní irská katolická emigrace byla odstartována v polovině 17. století po příměří v Kilkeny (květen 1652), kdy odešlo na pevninu asi 32 000 mužů (11), kteří většinou vstoupili do armád evropských katolických mocností. K dalšímu masovému odchodu mužské populace z Irska došlo ke konci 17. století v roce 1691, kdy zemi opustilo dalších asi 19 000 mužů (12).
Angličané irským katolíkům zabírali půdu, která byla přidělována anglickým či skotským osadníkům. Irové nesměli nosit zbraně, neměli hlasovací právo, nesměli být členy veřejných spolků, pracovat ve státní službě, pokud možno byly zakázány sňatky mezi katolíky a protestanty, nebylo povoleno studium jejich dětem apod. Navíc Irové museli platit zvláštní daně. Současnou řečí lze říci, že byli zbaveni základních občanských práv.
Trestní zákoník (Penal Code) byl vůči katolíkům neuvěřitelně tvrdý. Z politická situace se také podepsala na tom, že ze Skotska ve stejnou dobu odcházelo rovněž mnoho mladých mužů. Jejich cílem bylo nejčastěji Švédsko, kde vstupovali do královské armády. V prvé polovině 17. století to bylo zprvu 3 000 a krátce poté dalších 6 000 mužů. Někteří zůstali, jiní se později dostali přes Polsko do Ruska, Čech a Rakouska. Byly to stovky důstojníků a poddůstojníků a tisíce skotských a irských vojáků, kteří se účastnili prakticky všech bitev nejen v tehdejší Evropě, ale i v Americe, severní Africe a západní Indii.
.jpg)
Obrázek 1.4: Bitva na Bílé Hoře.
Ve vojenských útvarech císařských armád byla vždy po stránce národnostní velmi pestrá multikulturní společnost. Na počátku 17. století, např. v Trčkově pluku, sloužilo hodně Skotů, z nichž nejznámější byli John Gordon spolu s Walterem Lesliem, kteří se společensky „zviditelnili“ svou účastí na chebské vraždě Albrechta z Valdštejna roku 1634.
Majitelé některých pluků císařské armády byli cizinci. První z nich byl v roce 1630 James (Jakub) Butler, “strýc” známého Waltera hraběte Butlera. Také Skot Thomas Henderson v roce 1637 vlastnil jeden císařský pěší pluk.
Nejbližším útočištěm irských emigrantů byl celý evropský kontinent. O dějinách těchto tzv. divokých hus (Wild Geese) existuje dosti rozsáhlá literatura, ale jen málo pozornosti bylo dosud věnováno té části irské emigrace, která směřovala do střední Evropy, konkrétně do Čech resp. dědičných zemí. Tehdejší irské vystěhovalce přicházející na evropský kontinent můžeme zhruba rozdělit do tří skupin. Za prvé to byli katoličtí duchovní, především členové misionářského řádu františkánů bosáků. Dále to byli ti, kteří hledali obživu ve vojsku. Do této skupiny patřili lidé bohatší, příslušníci různých stupňů tehdejší šlechty, kteří měli dostatek hmotných prostředků na cestu i na částečné živobytí na kontinentě a konečně také na zakoupení důstojnického patentu. Do této skupiny lze rovněž zařadit námořníky, kteří podobně jako vojáci sloužili v cizích službách.
Ve třetí skupině byli emigranti, kteří chtěli studovat na některé evropské universitě, protože doma jim nebylo zákonem povoleno navštěvovat vysoké školy. Nejvíce irských a skotských emigrantů se uchylovalo pod křídla významných katolických mocností, hlavně Španělska, Francie a na území ovládaná rakouskými Habsburky. Přesto se však s Iry a Skoty setkáváme v tehdejší době ve všech evropských armádách. Jako námezdní vojáci se všude osvědčovali. Byli to udatní dobrodruzi, kteří často přezírali riziko, v odvážných vojenských akcích bylo na ně spolehnutí, rozkazy nadřízených plnili naprosto spolehlivě. Jejich loajálnost vůči španělské, francouzské či císařské vládě utvrzovala jejich hluboká oddanost katolické víře.
Určité potíže však někdy způsobovala jejich povaha, Irové byli snadno vznětliví, prudcí a svárliví a jejich spory velmi často končily rvačkou nebo soubojem. Přesto však lze říci, že habsburská vláda, po stránce politické, nikdy s ostrovními emigranty neměla vcelku žádné potíže.
V letech 1683-1699 celá Evropa pomáhala císařským vojskům v boji proti Turkům valícím se přes Balkán do nitra střední Evropy. Přicházeli i muži z Britských ostrovů, jen francouzský král Ludvík XIV. byl v opozici proti Habsburkům. Když se později rozhořela mezi Rakouskem a Francií válka, docházelo u některých císařských pluků ke vzpourám irských, resp. skotských vojáků, kteří odmítali bojovat proti francouzskému králi, který byl přítelem jejich krále Jakuba.
Hlavní oporou irské emigrace v Čechách byla roku 1629 založená františkánská kolej Neposkvrněného početí Panny Marie. Irský řád františkánů se v Praze usadil ve starém klášteře na rohu Horské ulice, později přejmenované na Hybernskou. Členy tohoto řádu byli v Praze výlučně Irové, jejichž hlavní snahou a posláním byla katolická misie v jejich domovině. Proto v klášteře zejména probíhala výuka misionářů, kteří se pak vraceli zpět do Irska (13).
Obrázek 1.5: Františkánská kolej Neposkvrněného početí Panny Marie.
Styk řádu s anglicky mluvícím světem a se zámořím zvyšoval jeho prestiž v očích ostrovní, v Čechách usazené šlechty. Zbohatlé rody i jedinci se stávali mecenáši řádu, např. dělostřelecký generál Jan Zikmund hrabě Maguire v roce 1704 věnoval peníze na výstavbu východního klášterního křídla a Andreas Hamilton na výstavbu křídla severního.
Irové a Skotové nepřicházeli do Čech jako vítězní vojáci do poražené země, která v době jejich příchodu znovunastolením Habsburků prožívala hluboké utrpení. Emigranti opustili svůj domov pro katolické náboženství, které v 17. a 18. století bylo vnucováno, často i silou, českému národu. Ve většině případů nebyli majiteli pozemků či dokonce celých panství a proto s prostým lidem obyčejně nepřicházeli do styku. Ostatně by mu ani nerozuměli, kromě své mateřštiny hovořili vesměs špatně německy a ti co studovali na univerzitě se dorozumívali latinsky, jak bylo tehdy zvykem v učených vrstvách obyvatelstva.
Prakticky z každé irské rodiny a většiny skotských klanů, jejichž příslušníci žili na kontinentě, byl vždy jeden nebo více členů ve službách španělských, francouzských či Habsburských. Například ze členů později hraběcího rodu Walsh-Wallis celkem dvacet a devět mužů sloužilo v císařské armádě, od nejnižších hodností praporčíka až po hodnosti nejvyšší.
Největší počet vojáků dodal císařské armádě rod O’Donnellů. Bylo jich více než pětatřicet od počátku 18. století až po I. světovou válku a další členy rodu můžeme najít v německém wehrmachtu za II. světové války (14).
Císař Karel VI. od svého pobytu ve Španělsku podporoval rozvoj císařského námořnictva a mezinárodní námořní obchod. Zřízení císařské středomořské flotily bylo rovněž dílem Irů. Hlavní roli v tomto procesu sehrál George Forbes z Granardu, ze starobylé mořeplavecké irské rodiny (větev skotského horalského klanu Forbesů), který vybudoval základy moderního lod’stva Habsburské monarchie. Po něm pak v císařské maríně sloužila celá řada irských námořníků a důstojníků, kteří tu dosáhli nejvyšších hodností.
Jiná část irské emigrace měla velmi úzký vztah k pražské universitě. Nejvíce irských studentů bylo zapsáno a studovalo v letech 1720-1760. Za období 1651-1783 na lékařské fakultě pražské univerzity tvořili studenti z Irska celých 8,88% všech posluchačů. Ostatních cizinců bylo 20,65% (15). Na příliv irských studentů měli nesporný vliv její irští profesoři, dr. Jakub Smith z Balroe, významná osobnost profesorského sboru lékařské fakulty, který byl několikrát jejím děkanem a jeden rok (1743) dokonce i rektorem celé university (16). Dále to byl dr. Vilém MacNeven O’Kelly z Aughrimu, který byl direktorem lékařské fakulty a konečně předseda akademického senátu university dr. Silvester O’Hehir.
Obrázek 1.6: Pečet’ 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Všichni jmenovaní přáli svým krajanům a všemožným způsobem je podporovali. Bylo jistě jen jejich přičiněním, že povinné poplatky, které universita požadovala od studujících, byly Irům promíjeny. Byli tedy v moderním slova smyslu stipendisty, ačkoliv jedna třetina z nich byla šlechtického původu.
Irsko-skotská emigrace přicházející do Čech většinou zůstávala v Praze nebo v jejím blízkém okolí. Skutečně výjimečně se usadili na Moravě nebo ve Slezsku. Bylo to proto, že v Praze sídlili jejich mocní protektoři a byl zde hlavně františkánský klášter zvaný U Hybernů, který tvořil jejich organizační středisko. Ani ve Vídni či jinde v Rakousku jich nikdy nebylo tolik co v Praze.
V období 1620-1918 najdeme ve střední Evropě více než 250 irských, skotských a anglických jmen. Byli to důstojníci, studující medicíny, lékaři, duchovní a v 19. století i obchodníci a podnikatelé. Někdy šlo pouze o jednotlivce, kteří se v tehdejší neklidné dobře na nějaký čas ve střední Evropě vyskytli, častěji však to byli celé rodiny, které se v našem regionu usadily a jejichž členové sloužili jako vojáci a důstojníci v císařské armádě. Na konci osmnáctého a v průběhu 19. století sehrály některé rody nezastupitelnou roli v rozvoji obchodu a průmyslu nejen v českých zemích, ale i v Rakousku.
Ve výše uvedené době se přímo v Čechách usadilo nejméně padesát irských a asi deset skotských rodin, které měly různě velký pozemkový majetek. Pro domácí šlechtické kruhy té doby bylo módou stýkat se s cizinci a nově přicházející ostrovní emigranti, hlavně příslušníci téže společenské vrstvy, jim plně vyhovovali. Docházelo ke splývání s českými rody (např. Wiežníkové se stali dědici Fitzgeraldů na Mšeně, nebo Kounicové s Kolowraty hrabat Ogilvy na Záhořanech), ale i jinými, které se do Čech v té době rovněž přistěhovali (hrabata Hamiltonové byli spřízněni jednak s českými Kokoržowci, ale i s přistěhovanými hrabaty z Rottalu na Moravě nebo s původně italskými hrabaty Millesimo na Semilech).
Některé irské a skotské šlechtické rody v Čechách brzo vymřely (např. Ogilvy, Hamilton, Devereux, Browne, Gordon, Kavanagh aj.). Albín uvádí na 50 šlechtických rodin, přišlých z ciziny v době pobělohorské do Čech, v krátké době vyhaslých.
Jen málo ostrovních rodů, držících nějaké statky v habsburské monarchii se dožilo jejího zániku a ještě méně dnešních dnů. V Čechách se udržel pouze jediný rod, který dostal v restituci zpět svůj majetek, původně angličtí Parishové ze Žamberka.
Z ostatních, kteří se dožili alespoň konce monarchie lze jmenovat tyto rody: MacEnis z Atteru a Iveagh, MacCaffry z Kean More, O’Donnell z Tyrconellu dodnes žijící v Rakousku, Taaffe, Wallis, Skene, Johnston původně vlastnící majetek ve Slezsku dnes usazení v Německu, Spens-Boden, Nugent, Butler či MacNeven O’Kelly a několik dalších.
Jiné rodiny v průběhu staletí české země opustily, např. Butlerové se vystěhovali, díky výhodnému sňatku, do Bavorska, Nugentové do Chorvatska, O’Byrnové do Saska či hrabata Magawly-Cerati přesídlili do Ruska a Itálie.
Zajímavou výjimkou jsou hrabata Taaffe. Poslední mužský potomek rodu ve třicátých letech dvacátého století, těsně před začátkem II. světové války, prodal veškerý zbylý majetek v Čechách a odstěhoval se spolu s manželkou zpět do pravlasti svého rodu, do Irska.
Většina příslušníků výše jmenovaných rodin zastávala význačná postavení v císařských a v poslední době v c. a k. armádě nebo ve státní správě. Např. statkářská rodina Taaffů dala Rakousku několik vynikajících právníků, z nichž hrabě Eduard František Josef Taaffe (1833-1895) byl nakonec v letech 1879-1893 nejdéle úřadujícím ministerským předsedou konzervativní vlády císaře Františka Josefa I.
Počet cizinců v rakouských armádách byl v pobělohorském období vždy značný a rakouští Irové sehráli jednoznačně významnou úlohu. V jisté době měli irští emigranti rozhodující slovo v generálním štábu, zvláště v době válečných střetnutí s nepřáteli Habsburského domu. Portréty některých významných císařských generálů irského původu dodnes visí ve vojenské akademii sídlící ve Vídeňském Novém městě (Browne, Nugent, Lacy, O’Donnell), jiní významní důstojníci zřídili studijní stipendia (např. MacBrady). Po polním maršálovi Maxmiliánu hraběti Browne a Františku Moricovi hraběti Lacym byly pojmenovány pěší pluky č. 36 a č. 22, a nesly jména slavných generálů až do zrušení monarchie po I. světové válce.
Irští vojáci oplývali skvělou disciplínou, odvahou a prokazovali vždy věrné služby císařskému domu. Osvědčili se jako velitelé jednotek, měst nebo pevností. V porovnání s irským živlem v českých zemích se emigranti ze Skotska prosadili jen krátkodobě a vcelku málo významně.
Výjimkou potvrzující pravidlo jsou členové rodu Skene, kteří sehráli významnou roli při industrializaci Moravy v 19. století. Příslušníci původem z anglických rodů (např. Osborne, Jenison, Parish. . . .) a jejich vliv na společenské dění v českých zemích je ve srovnání s předešlými mizivý, i když nesmíme zapomenout na celospolečenský význam rodin, jako byli Rustonové, Rosthornové, Lightowlerové či Hardyové. Jejich příspěvek k rozvoji českého resp. rakouského strojírenství v 19. století je nezpochybnitelný.
V současné době, kdy existují již velmi podrobně sestavené soupisy příslušníků irské a skotské šlechty sloužící v císařských službách, je znalost jejich rodových znaků značně menší. Erby těchto namnoze velmi významných společenských veličin habsburské monarchie 17. – 20. století jsou rozdílné od znaků českých rodů méně než by se na první pohled zdálo. Přesto však uvádí českého heraldika v nadšení nebývalé množství a bohatství tzv. honosných kusů, různých hesel či válečných pokřiků.
Je třeba si povšimnout, že přes všemožná vyznamenání, tituly a povyšování do vyšších společenských kategorií zůstávají erby těchto vojáků, diplomatů, podnikatelů či císařských úředníků více či méně neměnné a naopak se projevuje snaha některá výtvarně nevhodná polepšení odstranit. Již zmíněná pestrost se projevuje v honosných kusech i některými nezvyklými figurami. Např. svobodný pán von Skene má za štítonoše svého znaku příslušníky klanu Skene ve válečnickém horalském kroji, hrabě Ogilvy má za štítonoše černé býky se zelenou zbrojí s věnci růží na krku, Murrayové divé muže a Hamiltonové antilopy.
.jpg)
Obrázek 1.7: Erb náčelníka klanu Skene.
Irští Nugentové mají za štítonoše u nás velmi zřídka viditelné bazilišky, MacNevenové ohaře a Brownové přirozené leopardy. Skutečnou, u nás nevídanou, kuriozitou je levý štítonoš znaku hraběte Butlera, gryf bez křídel se zlatými bodlinami na zádech a břiše. Klenotem rodiny hrabat O’Kelly spřízněné s českými Janovskými z Janovic a Klenové je heraldické monstrum s nepřeložitelným názvem „Enfield“.
Zmíněné snaze o zachování původní výtvarné čistoty rodových erbů a původu, se zcela vymykají erby rodů Helly, Lodgman, Lacy nebo Wallis. Jejich složité dělení štítů s množstvím figur je zcela poplatné tvorbě erbů v 18. a 19. století. Ve tomto období úpadku rodové heraldiky snaha vyjádřit zásluhy nositele zcela převážila nad krásou a elegancí původních prastarých rodových znaků.
Jistou heraldickou zvláštností je bavorský, původně anglický, rod svobodných pánů von Washington, který se až do poloviny 20. století honosil erbem shodným s prvním americkým prezidentem Georgem Washingtonem. Rovněž bavorská rodina Hoenning-O’Caroll je heraldicky zajímavá tím, že díky sňatku rozhojnila svůj erb o symboly irských náčelníků klanu O’Caroll.
Obrázek 1.8: Erb bavorské rodiny Hoenning-O’Carroll.
__________________________________________________________________________________
1. Podrobněji viz: T. Cahill, Jak Irové zachránili civilizaci, Pragma 1998, J. Cibulka, Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křest’anství na Moravě, Praha, NČAV 1958.
2. K roku 1332 se uvádí Richard Fitz-Ralph jako kancléř Balliol College, University of Oxford, založené již roku 1263.
3. J. F. Huxford, Honour and Arms, London 1984, A. Bejblík, Shakespeare a dobrá královna Anna, Vyšehrad Praha 1989, D. Brewer, Chaucer a jeho svět, Odeon Praha 1978.
4. Zajímavým příkladem účasti anglické šlechty na dění v Čechách v druhé polovině patnáctého století je listina uložená v archivu Národního muzea v Praze pod sign. F20 a- České Budějovice, která informuje o pobytu jistého anglického šlechtice Johannese Roda z Winshorne v Českých Budějovicích roku 1469. Johannes Rod je v ní představen jako spojenec Zdeňka ze Šternberka, vůdce Zelenohorské katolické jednoty v boji proti králi Jiřímu z Kunštátu a Poděbrad.
5. Samozvaný tribunál, který se nazval Nejvyšším soudem (High Court of Justice), zasedl ve Westminster Hall 20. ledna 1649. Soudil krále bez jakéhokoliv zákonného podkladu. Tribunálu, který tvořilo šedesát členů, předsedal právník Bradshaw. Král byl přiveden ze Svatojakubského paláce (St. James’s Palace, sídlo anglických stuartovských králů) a byl obviněn z tyranie a rozpoutání války proti vlastnímu lidu. Proces byl ukončen po sedmi dnech a rozsudek zněl - smrt. Tři dny poté 30. ledna 1649 byl před palácem Whitehall Karel Stuart st’at. W. F. Collier: History of the British Empire, London 1904, A. Maurois: Dějiny Anglie, kniha pátá, Lidové noviny Praha 1993.
6. Rodový erb Cromwellů se připomíná v knize Visitation of Northamptonshire and Huntingtonshire roku 1565 jako erb Sira Henryho Cromwella, též zvaného Williams, Oliverova děda. Jméno Williams naznačuje původ rodiny ve Walesu.
7. Irsko, harfa se jako symbol Irska vyskytuje snad již ve 14. století v jistém francouzském erbovníku, anglický král Jindřich VIII. užíval první korunovanou irskou harfu na rubu svých stříbrných mincí.
8. L. Schmid, Irská emigrace do střední Evropy v 17. a 18. století, in: Sborník historický č. 32, Praha 1985, Wyon, Great Seals of England, 95, Plate 32., St. John Hope, Heraldry for Craftsmen a. Designers.
9. V roce 1604 král Jakub musel vyloučit z církve 300 puritánských pastorů, kteří odmítali dodržovat anglikánský ritus. Král sám byl vychován jako kalvinista. Tento akt byl záminkou k vzájemnému rozchodu tří proudů v anglikánské církvi. První skupina představující vysoký anglikánský klérus byla nejméně vzdálena od římsko-katolické církve a bez reptání přijala tudorovský anglikánský rituál. Druhá skupina zvaná strana presbyteriánská, byla nekonformní se snahou anglikánskou církev reformovat. A poslední skupina zvaná independenti (nezávislí) odmítala uznat jakoukoliv státní církev at’ byla anglická nebo skotská. Někteří z nich šli ve své úctě k osobní svobodě tak daleko, že zrušili křest dětí a příslušníky své komunity křtili až v dospělosti, kdy člověk již dosáhl schopnosti svou víru pochopit - byli to Baptisté.
10. V roce 1620 se skupina nejpřísnějších independentů vrátila zpět z Holandska do Anglie, aby se v přístavu Southamptonu nalodila na legendární lod’ Mayflower, která poutníky měla dopravit do Ameriky. Prvních 120 vystěhovalců se mělo usadit v severní části území patřící Virginské společnosti (založena roku 1606, kdy skupina londýnských spekulantů získala královské privilegium k založení obchodní společnosti. Díky nepříznivým povětrnostním podmínkám lod’ přistála severněji v oblasti, která dnes nese jméno Nová Anglie. V dalších letech se k prvním osadníkům připojily tisíce dalších puritánů, nebot’ podmínky života ve staré vlasti nebyly pro ně nijak příznivé.
11. Koncem roku 1649 přistál Oliver Cromwell v Dublinu v čele armády složeného z oddílů zkušených bojovníků. Hlavní cíl byl rozdrtit irská vojska dříve než zasáhnou Skotové, kteří se rozešli s anglickými stoupenci parlamentu nebo princ Rupert Český, (druhý syn Zimního krále Fridricha Falckého) vévoda z Cumberlandu a Karel II. Poslední irské oddíly kapitulovali v květnu 1652. Všichni, kteří se neprovinili vraždou a dobrovolně se vzdali, dostali povolení opustit Irsko. Na 32 000 mužů využilo této možnosti a vstoupilo do služeb katolických států na evropském kontinentě. T. W. Moody, F. X. Martin a kolektiv, Dějiny Irska, Lidové noviny Praha 1996, T. A. Jackson, Dˇejiny Irska, Svoboda Praha 1951.
12. Roku 1690 zahájil anglický král Vilém III. Oranžský vojenské operace proti skotským jakobitským povstalcům, příznivcům sesazeného krále Jakuba III. Kampaň byla zakončena vítězstvím 36 000 vojáků maršála Schomberga nad Jakubovou 25 000 armádou 1. července (podle nového kalendáře 12. 7.) u brodu v Oldbridge na řece Boyne. Poté se válka vlekla ještě jeden rok, kdy byla podepsána tzv. limerická smlouva, podle které dostal neomezený počet irských bojovníků povolení bojovat ve Francii. Patrick Sarsfield, hrabě z Lucanu poté v čele asi 14 000 mužů opustil Irsko. T. W. Moody, F. X. Martin a kolektiv, Dějiny Irska, Lidové noviny Praha 1996, T. A. Jackson, Dějiny Irska, Svoboda Praha 1951. M. Barthorp: The Jacobite Rebellions 1689-1745, Men-at-Arms Series, London 1982.
13. Podrobněji zde: J. Pařez, H. Kuchařová, Hyberni v Praze, Dějiny františkánské koleje Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze (1629-1786), Praha 2001.
14. L. Schmid, Irská emigrace do střední Evropy v 17. a 18. století, Sborník historický ČSAV č. 32, Praha 1985.
15. L. Schmid, Irští lékaři v Čechách, UK Praha 1968.
16. Kolektiv, Dějiny Univerzity Karlovy II. 1622–1802. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996.