Lukachich de Somorja
- katolická chorvatská rodina.
- uherské šlechtický stav na základě majestátu císaře Ferdinanda III. ze dne 6. června 1652 pro Thomase Lukachiche.
- obnovení uherského šlechtictví spolu s udělením predikátu somorjai (de/von Somorja) na základě nejvyššího rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 12. srpna 1912 pro Gyulu Lukachiche, účetního radu na ministerstvu orby a Bélu Lukachiche, radu odboru na ministerstvu financí a Gézu Lukachiche, c. a k. plukovníkovi 52. pěšího pluku. Kromě toho bylo obnoveno uherské šlechtictví bratrancům výše jmenovaných a to Jenömu, studentovi reálky, Józsefovi, c. a k. poručíku 4. husarského pluku, Mihálymu, jednoročnámu dobrovolníku 71. pěšího pluku, Istvánovi, úředníku cukrovaru, Andrásovi a Pálovi, žákům měšťanky a Marii a Julii Lukachichovým. Diplom byl vydán 12. října 1914 ve Vídni pro výše jmenované.
- stav svobodných pánů na základě rozhodnutí císaře Karla I. ze dne 17. srpna 1917 pro Gézu Lukachiche de Somorja, c. a k. generálmajora, rytíře Vojenského řádu Marie Terezie.
- Lukachich von Somorja, Géza Freiherr (*29. března 1865 Košice +25. prosince 1943 Budapest), 1. 3. 1915 (10. 3. 1915) generálmajor, 1. 2. 1918 (9. 3. 1918) polní podmaršálek, 1. 1. 1919 penzionován.
Biografie
- Geza Akos Dezsö Baron Lukachich de Somorje byl rakousko-uherský generál, který pocházel ze staré chorvatské rodiny mající původní sídlo v obci Lukacica Selo. Narodil se v rodině Adolfa Lukachiche v Košicích (29. března 1865). Jako dvaadvacetiletý mladík vstoupil do armády. Navštěvoval kadetskou školu v Temesváru, kterou dokončil v roce 1883. Byl umístěn jako kadet-důstojnický čekatel k pěšímu pluku č. 62 se sídlem v Gorizii,
- 1. května 1887 byl povýšen na poručíka a stal se důstojníkem okresního odvodního střediska ve Maros-Vásárhely, v následujícím roce se přesunul se svou jednotkou do Carlsburgu (dnes Alba Julia, Rumunsko), kde byl 1. listopadu 1890 povýšen do hodnosti nadporučíka,
- v letech 1891-93 studoval na Válečné škole (Kriegsschule) ve Vídni, po jejím dokončení byl povolán ke generálnímu štábu, kde absolvoval studijní důstojnickou stáž u 53. pěší brigády v Košicích v letech 1893-95,
- 1. listopadu 1896 byl povýšen na hejtmana a odešek ke 31. pěší divizi do Budapesti, v následujícím roce byl přidělen jako učitel taktiky na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém městě, v letech 1897-98 sloužil jako člen generálního štábu na 7. sborovém velitelství v Temesvaru,
- v březnu 1900 byl přidělen na ministerstvo zeměbrany do Budapesti, v roce 1901 se stal kmenovým důstojníkem 68. uherského pěšího pluku, 1. listopadu 1911 byl povýšen na majora a 16. prosince 1911 byl jmenován velitelem 38. pěšího pluku v Budapesti,
- se zmíněným plukum odešel na srbskou frontu roku 1914, 1. září 1914 převzal velení 1. horské brigády, se kterou měl vynikající výsledky v bojích na Drině, 10. března 1915 byl povýšen na generálmajora, po vstupu Itálie do války 24. května 1915 se přemístil na italské bojiště a účastnil se prvních sedmi bitev na řece Isonzo, od listopadu 1916 do srpna 1917 bojoval se svými muži na ruské frontě, poté se vrátil jako velitel 20. honvédské pěší divize na italskou frontu do prostoru řeky Isonzo, kde slavil úspěchy v bojích v prostoru Monte San Gabriele,
- 1. února 1918 byl povýšen na polního podmaršálka, stal se velitelemvojenských zajišťovacích jednotek dislokovaných na území Maďarska, Chorvatska a Slavonie, 26. října 1918 byl jmenován velitelem posádky v Budapesti a konec války prožil ve snaze zabránit rozkladu svých jednotel silně indoktrikovaných komunistickou propagandou, 1. listopadu 1918 vypukl komunistický převrat vedený Bélou Kunem a generál Lukachich byl nucen svého nadřízenému hlásit, že vojáky nelze použít k potlačení revoluce, protože jsou naprosto nespolehliví,
- 30. října 1918 byl generál zatčen Revoluční národní radou, 1. ledna 1919 odešel do důchodu a usadil se v Budapesti, založil Národní asociaci bývalých důstojníků jejímž prezidentem byl až do své smrti 25. prosince 1943.
Vyznamenání
- 1899 Bronzová jubilejní pamětní medaile pro ozbrojenou moc,
- 1908 Vojenský služební odznak pro důstojníky III. třídy,
- 1908 Vojenský záslužný kříž,
- 1908 Vojenský jubilejní kříž,
- v době I. světové války získal rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie, Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekocí (později s meči), Řád Železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (později s meči), rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (později s meči) a další.
Erb (1652, 1912)
- štít modrý, na zeleném pažitu zlatý gryf s červeným jazykem mává mečem se zlatým jílcem, záštitou a hlavicí.
- klenotem, na korunované turnajské přilbě s modro-zlatými a červeno-stříbrnými přikrývadly, je rostoucí gryf ze štítu.
Erb (1917)
- stejný jako 1912 jen přibyla koruna svobodných pánů.
Literatura:
- Antonio Schmidt-Brentano, Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918, Österreichisches Staatsarchiv, 2007, s. 109.
- KERSCHBAUMER Arno - Nobilitierungen unter der Regentschaft Kaiser Karl I. / IV. Károly király (1916-1921), Graz 2016, s. 199.
- https://archives.hungaricana.hu/hu/libriregii/: Királyi Könyvek, 72. kötet 1909-1913, 607 oldal, 73. kötet 1914-1918, 225, 226, 400 oldal.
Další články nobilitace 1917
Aljančič , Amann von Ghellersberg, Augustin von Zaluže , Banfield , Berndt , Böhm-Ermolli , Böltz , Böttner von Karstboden , Dankl von Kraśnik , Ellison von Nidlef , Fasser von Karstwall , Gasiecki von Wlostowiec , Glässer von Järten 1917 , Goldbach von Sulittaborn , Holub , Hospodarž , Chiari , Kletter von Gromnik , Novak von Arienti , Petersilka von Hochbergen , Reutter von Vallone , Schemua , Schischka , Správka von Grimmingfels , Stuchlý von Marsfelsen , Toula , Vogel von Franzensberg , Zwierzina