38.1 Nobilitace a rodový erb
Rodový erb Hunterů je tzv. mluvící, protože jeho figury vyjadřují původní zaměstnání a dnes i jméno nositele. Prvotní erb, který v drobných obměnách užívají i vedlejší rodové větve byl zelený se třemi stříbrnými ohaři v běhu, hlava štítu stříbrná se třemi zelenými loveckými trubkami s červenými řemeny. Počátkem 17. století užíval náčelník štít zelený se třemi stříbnými ohaři a stříbrnou havou štítu, ve které byly tři zelené lovecké trubky vedle sebe s červenými řemeny (1).
Roku 1865 zaregistrovala skotská heroldie (The Court and Office of the Lord Lyon) novou variantu erbu náčelníka klanu Hunterů, popis: Štít zlatý se třemi zelenými loveckými trubkami s červenými řemeny. Klenotem na kolčí přilbě se zlato-zelenou točenicí a zeleno-zlatými přikrývadly je sedící přirozený ohař, na krku má nataženou zlatou antickou korunu. Štítonoši: dva přirození ohaři s korunami na krku. Heslo: CURSUM PERFICIO (Dokonale lovím).
Při potvrzení starobylého rytířského stavu pro Kašpara Huntera z Grandonu roku 1664 byl polepšen starobylý rodový erb takto, popis: Štít dělený, horní polovina zlatá s vlevo běžícím černým psem s bílou skvrnou na krku a bílými končetinami, spodní polovina je modrá se třemi loveckými trubkami se zlatým kováním a zlatými šňůrami. Klenoty na korunovaných turnajských přilbách s modro-zlatými přikrývadly jsou, 1. rostoucí černý pes ze štítu, 2. zlatý stoupající půlměsíc s obličejem a nad ním zlatá šestihrotá hvězda.
Obrázek 38.1: Erb rytíře Huntera uložený v České dvorské kanceláři.
38.2 Historie
Starobylý, avšak u nás méně známý, skotský rod usazený ve Slezsku od poloviny 17. století nejméně až do roku 1800. Hunterové jsou skotský klan připomínaný poprvé ve dvanáctém století, kdy jistý Norman jménem William Venator (Vilém lovec) byl služebník krále Davida I. Skotského. Podle tradice nejmenovaný Williamův předek přišel s vévodou Rollem a jeho Vikingy kolem roku 896 do oblasti Paříže a když byl Rollo jmenován vládcem Normandie stal se jeho lovčím. Potomci tohoto lovčího přišli společně s Vilémem Dobyvatelem do Anglie, bohužel jejich jméno, snad proto, že je i jménem jejich úřadu není uvedeno v seznamech šlechty, která budoucího anglického krále při jeho výboji doprovázela.
Do Skotska se William Venator dostal ve dvanáctém století na pozvání krále Davida I. Jeho syn Norman Venator (Hunter the Norman) získal od krále Malcolma IV. Skotského území, které se stalo základem budoucího kmenového jmění klanu. Roku 1296 byl Aylmere Le Huntar (8. náčelník klanu) jedním ze skotských baronů, kteří se poddali anglickému králi Edwardu I.
2. května 1374 William Huntar z Ardneilu (10. náčelník klanu) získal od krále Roberta II. listinu, kterou mu potvrdil vlastnictví území Campbelton dnes zvaného Hunterston a další výsady v hrabství Ayr. V patnáctém století byli Hunterové dědičnými správci královských lesů v oblastech Arran a Little Cumbrae. V následujícím století se hlavní činností představitelů klanu Hunter stalo válčení.
John, 14. Laird Hunter z Ardneilu a Hunterstone (náčelník klanu) padl 9. září 1513 společně se svým králem v bitvě u Flodden, jeho syn Robert, 15. Laird Hunter z Hunterstone byl roku 1542 zproštěn vojenské služby „pro stáří a celkovou vetchost“. Vojenskou slávu rodiny pozdvihl Robertův dědic, 16. Laird Hunter z Hunterstone, Kentigern (Mungo), který padl v bitvě u Pinkie 10. září 1547 za královnu Marii. Se svou manželkou Marion Hamilton měl dva syny, Roberta a Johna.
Nástupcem v úřadu náčelníka klanu se stal Robert Hunter, 17. Laird z Hunterstone ještě jako dítě. Roku 1562 byl Robert Hunter jedním ze šlechticů hrabství Ayr, kteří byly ochránci reformované víry. Jak šly následující generace, Hunterové stále více času věnovali hospodaření a správě svých rozsáhlých pozemků.
Obrázek 38.2: Sídlo náčelníka klanu Hunterů, Hunterston Castle.
zdroj: http://www.clanhunter.com/hunterston_castle.html
V 17. století se členové vedlejších větví Hunterů vydávali do Evropy a nechávali se najímat od válčících stran. Jedním z válečníků, který se dostal přes Krakov až do střední Evropy byl jistý Kašpar Hunter z Grandonu, který 30. dubna 1664 získal v Čechách potvrzení starobylého rytířského stavu (2). Kašpar rytíř Hunter se usadil na Bytomsku, roku 1680 seděl na statku Repten (dnes Repty Slaskie, Polsko, městská část hornoslezského města Tarnowskie Góry), od roku 1690 byl uváděn jako bytomský nejvyšší sudí a pán na statcích Dambrówka, Repten a Bytków. Roku 1693 byl zemským hejtmanem. Roku 1692 koupil statky Bangów a Siemianowice. Roku 1669 se oženil s Annou Felicianou Ohm Janušovskou z Vyšehradu, se kterou měl několik dětí. Kašpar rytíř Hunter zemřel roku 1716 a je pohřben v Reptech Slezskych.
Vdova Anna Feliciana žila po smrti svého manžela na statku Tarnowicích Starych, který do manželství přinesla jako věno, roku 1706 prodala Suchou a roku 1737 v Tarnowiczích zemřela. Z manželství se narodili tři synové, Kašpar ml., který žil v letech 1719-28 na statku Schalscha. Druhým synem byl Boguslaw, který žil zpočátku spolu s rodiči na Siemainowicích a od roku 1703 se píše na Bitkówě.
Třetím synem byl Karl Wenzel, od roku 1718 pán na Siemianowicích, který krátce nato zboží prodal Marii Josefíně Henckel von Donnersmarck za 12000 tolarů. Wenzel Hunter von Grandon se oženil s dívkou z rodiny Rogoisky a měli spolu dceru Evu Elisabeth (Elišku) Hunterovou, která se narodila roku 27. října 1692 a zemřela 10. června 1737 ve Vratislavi, paní na Tarnowicích Starych. Provdala se za Jiřího Skronského von u. zu Skronskau (*1689 +1756). Poslední ze synů Kašpara Huntera byl Karl Hunter von Grandon, od roku 1727 pán na panství Repten a v letech 1725-29 na Wrzessin (Vřesina).
Obrázek 38.3: Zámek Staré Tarnowice v současnosti.
zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Stare_Tarnowice_zamek_p.jpg
_____________________________________________________________
1. Sir B. Burke, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales..., London 1884, s. 520, heslo Hunter, https://clanhunterscotland.com/about-clan-hunter/hunter-clan-crest.
2. Saalbücher sv. 74, fol. 393, E. H. Kneschke, Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon, V., Leipzig 1863, s. 5, heslo Grandon, J. Pilnáček, Rody starého Slezska, díl II. (G-O), Jílové u Prahy 1972, s. 27-28, J. Sinapius, Schlesischer Curiositäten, Theil II., Breslau 1728, s. 646, L. von Ledebur, Adelslexikon des preussischen Monarchie, Band I., Berlin 1854, s. 281, heslo, Grandon.