rytíř Goglia
- rakouská důstojnická rodina římsko-katolického vyznání,
- rakouský rytířský stav na základě nejvyššího osobního listu císaře Františka Josefa I. ze dne 9. července 1916, diplom byl vyhotoven ve Vídni dne 31. ledna 1917 a podepsán císařem Karlem I., pro Ferdinanda Gogliu, c. a k. polního podmaršálka a velitele 5. armádního sboru.
- rakouský šlechtický stav spolu s čestným titulem "Edler von" na základě nejvyššího rozhoodnutí císaře Karla I. ze dne 25. června 1918, diplom již nebyl vyhotoven, pro bratra předešlého Victora Gogliu, c. a k. plukovníka na odpočinku.
- Goglia, Ing. Ferdinand Johann Anton Ritter (*13.9.1855 Budapest +17.9.1941 Wien), 1.5.1910 (11.5.1910) generálmajor, 1.5.1913 (9.5.13) FML, 1.11.1916 (14.11.1916) polní zbrojmistr, 1.1.1919 pensionován.
Biografie
- Ferdinand Johann Anton Goglia se narodil 13. září 1855 v Budapesti, v rodině c. k. majora Ferdinanda Goglii a jeho ženy Verginie roz. Pozzi. Z počátku své vojenské kariery absolvoval kadetky v Marburgu a Eisenstadtu a poté technickou vojenskou akademii ve Vídni, roku 1875 byl přidělen ke 12. uherskému pluku polního dělostřelectva v Ljubljani a 1. září byl povýšen na poručíka,
- se svou jednotkou se účastnil na okupaci Bosny a Hercegoviny roku 1878 jako člen muniční kolony XII. armádního sboru, v letech 1879-1881 studoval vyšší dělostřelecký kurz a dělostřeleckou školu, prospěl s "dobrými výsledky", 1. května 1881 byl povýšen na nadporučíka a 1. května 1885 byl přeložen ke 13. dělostřeleckému pluku, který byl součástí 13. dělostřelecké brigády se sídlem v Záhřebu,
- 1. ledna 1889 byl povýšen na hejtmana II. třídy, hejtmanem I. třídy se stal roku 1893, 1. listopadu 1896 byl povýšen na majora a stal se instruktorem dělostřelby ve škole polního dělostřelectva č. 7, 1. května 1900 byl povýšen na podplukovníka a stal se velitelem 16. divizního dělostřeleckého pluku v Košicích,
- 11. května 1904 se stal plukovníkem a roku 1905 se spolu se svým plukem přestěhoval do Lučence, roku 1906 převzal velení 2. sborového dělostřeleckého pluku ve Vídni, byl povolán na dělostřelecký generální štáb, roku 1908 se stal velitelem střeleckého oddělení polního dělostřelectva na 6. dělostřelecké škole ve Vídni,
- 11. května 1910 byl povýšen do hodnosti generálmajora a 28. září 1912 byl zvolen prezidentem vojenského technického výboru, 9. května 1913 byl povýšen na polního podmaršálka, s počátkem I. světové války byl Ferdinand Goglia přidělen k velitelství pevností, v srpnu 1914 byl jmenován velitelem 43. polní dělostřelecké brigády v rámci sestavy 43. pěší zeměbranecké divize pod velením generála Alberta Schmidta von Georgenegg,
- účastnil se bojů v okolí Rarancze a Lvova, později se přesunul na sever do Polska, kde se utkal s nepřítelem u Ivangorodu a Kielců, zde byl převelem na velitelství dělostřelecké brigády patřící do sestavy 12. pěší divize,
- 3. prosince 1914 byl pověřel velením nad 33. pěší divizí, v květnu roku 1915 byl velitelem V. armádního sboru, 14. listopadu 1916 byl povýšen na polního zbrojmistra, v prosinci 1917 byl jmenován generálním inspektorem dělostřelectva a v červenci 1918 byl opět povolán k plní službě jako velitel XXIV. armádního sboru, o měsíc později byl jmenován velitelem skupiny armád Belluno,
- 1. ledna 1919 byl penzionován, po rozpadu monarchie se usadil ve Vídni, kde také 17. září 1941 zemřel.
Vyznamenání
- 1899 Bronzová jubilejní pamětní medaile pro ozbrojenou moc,
- 1899 Válečná medaile,
- 1900 Vojenský služební odznak III. třídy pro důstojníky,,
- 1900 Vojenský záslužný kříž,
- 1907 rytířský kříž Řádu Železné koruny III. třídy,
- 1909 Vojenský jubilejní kříž,
- 1912 rytířský kříž Leopoldova řádu,
- v době I. světové války získal rytířský kříž Leopoldova řádu I. třídy s válečnou dekorací (později s meči), řád Železné koruny I., II. a III. třídy s válečnou dekorací (později s meči), Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací a s meči.
Erb (1917)
- štít modrý se šikmým zlatým břevnem a na něm černá dělová hlaveň. V horním poli hořící stříbrná bomba, v dolní poli zalesněné hory a nad nimi couvající stříbrný půlměsíc a mezi jeho hroty stříbrná pětihrotá hvězda.
- klenoty dva na korunovaných turnajských přilbách. 1. modrostříbrná přikrývadla, rostoucí stříbrný kůň s červenou uzdou. 2. černo-zlatá přikrývadla, rostoucí zlatý lev bez viditelného ocasu, s červeným jazykem mávající mečem se zlatým jílcem, záštitou a hlavicí.
Literatura
- GHdA-Adelslexikon Band 4 (67), 1978, S. 179.
- Schmidt-Brentano Antonio, Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918, Österreichisches Staatsarchiv, 2007, s. 54.
- Wiener Genealogisches Taschenbuch Band 1., 1926, s. 179.